
Válečky na malování
Jakou historii má za sebou váleček na malování a co je tohle za muzeum

Válečkům jsem propadl stejně, jako když se nečekaně zamilujete. U mě byla tím spouštěcím momentem vernisáž Elišky S. Po vernisáži se nám svěřila, jak složitě sháněla malířský váleček. "Cože? Malířský váleček?" Vybavily se mi prázdninové pokoje u babičky a "bylo vymalováno": začal jsem sbírat.
Nejlegračnější nesmysly o malířských tapetových válečcích pocházejí z bazarových webů. Tady je výběr z toho nejlepšího, co se dalo najít od října 2020 dosud:
„Starožitné Valečky na zeď“, „Starožitný malířský váleček a držák. pěkné pružné První republika !!!“, „Váleček na malování doboví“, „HODNĚ RETRO VÁLEČKY NA MALOVÁNÍ“, „Starožitné válečky se secesními vzory“.
Část prodávajících asi vytváří takhle pitomé titulky v domnění, že se na ně jako na udičky nachytají naivní nakupující, kteří se pak nechají oškubat jako kavky cenou přesahující 30 Kč za kus.
Větší část prodávajících ale upřímně důvěřuje svému dojmu, že malířský váleček je něco velmi starého. Vždyť takhle měla všude vymalováno i babička, a to už je panečku let! Tak se to musí dostatečně razantně napsat i do inzerátu! A rázem je na světě nesmysl typu „starožitný secesní váleček“. Fotografie přiložená k inzerátu přitom netaktně usvědčovala autorku inzerátu z toho, že o vzhledu secesních ornamentů nemá ani šajna.


Výše popsaným omylům napomáhá fakt, že válečkování je technika zrozená v době, kdy internet ještě neexistoval. Proto se informace o něm až do vzniku tohoto článku nedaly bezpracně vygůglit během pár sekund. Naopak: za informacemi o malířských válečcích jsem se musel vypravit do knihoven, do podnikových archivů, k pamětníkům anebo k zahraničním sběratelům. A protože jste dočetli až sem, chcete nejspíš vědět, jak to tedy s tím stářím malířských válečků je.
Historie malířských válečků
Samotné označení „malířský váleček“ je nepřesné: můžete tak označit jak váleček se vzorem, tak obyčejný malířský váleček, který při výmalbě jednolitých barevných ploch nahradil dříve používanou malířskou štětku. Protože se jejich historie proplétá, budeme se jim věnovat současně.
O „malbě strojem“ čeští a moravští malíři věděli už ve 20. létech. První explicitní zmínka uvádějící „gumové otiskovací vzorky na váleček“ se objevuje v oborovém periodiku „Malířské listy“ v roce 1926. Je z ní zřejmé, že tehdy ještě šlo o okrajovou techniku, která byla závislá na svépomocné výrobě jak válečku, tak aparátu, ve kterém se váleček otáčí. Válečky se vzorem totiž malířům nejprve připadaly málo umělecké v porovnání s nepřebernou nabídkou malířských šablon. Teprve po vzrušené polemice z roku 1929 přimhouřili mistři malířští oko nad obyčejným malířským válečkem a shovívavě se shodli, že „zručný řemeslník je nepostradatelný a nelze ho nahradit strojem. Stroj je dobrý jen na ušetření práce s hladkým nátěrem“. První inzerát na skutečné „vzorkové válečky, řezané v měkké gumě“, se v záplavě reklam na šablony krčí až ve vydání Malířských listů z roku 1934.

Zábavné je, jak souboj obyčejného malířského válečku s naším cechovním prostředím demaskuje některé zahraniční patenty: o historii malířského válečku lze na anglické verzi Wikipedie najít, že v Kanadě a USA byl malířský váleček patentován různými vynálezci v roce 1940, respektive 1942. Náš spor o váleček z roku 1929 ale ukazuje, že severoameričtí vynálezci svými patenty tak nanejvýš inovovali něco, co bylo v Evropě už deset let hotové.
Když jsme u té Evropy, podívejme se do kolébky malířských válečků se vzorem: do Německa. Patent na „Samobarvící ruční přístroj na otisky k vytváření volně ubíhajících výzdob a linií“ (v originále „Handdruckapparats mit Selbstfärbung zur Herstellung von fortlaufenden Verzierungen und Strichen“) podal Carl Longjaloux z Elberfeldu v roce 1897. První válečky měly za úkol vytvářet jednoduché pravidelné struktury na vyplnění prostoru okolo esteticky hodnotnějších šablonových nebo freskových výmaleb. Dezén takových válečků byl vytvořený tak, že na dřevěnou hřídel byly připevněné gumové ornamenty nebo někdy i celý gumový potah, který byl umně zkrabacený zatlučenými hřebíčky. Když takový váleček použil malíř na zdi ve dvou různých barvách přes sebe, pravidelné mramorování bylo na světě.
Největší rozkvět zažila technika mezi 30. a 60. léty 20. století. Tehdy působilo nejvíce výrobců tapetových válečků, koexistovalo několik výrobních postupů, experimentovalo se s barevnými efekty a vznikaly různé pomůcky – například už v roce 1938 inzerovala norimberská firma Karl Reuss svůj válečkovací přístoj, který umožňoval čtyřbarevnou výmalbu díky čtyřem odděleným žlábkům na barvy.

V Čechách a na Moravě je třeba rozlišovat výrobu před a po roce 1948. Zatímco před rokem 1948 byla výroba malířských válečků se vzorem rozprostřena mezi množství výrobců a určovala ji volná soutěž, po roce 1948 ji začal řídit stát. Válečky v socialistickém Československu tak vyráběly v rámci plánovaného hospodářství podniky Gumárny Zubří, Gumokov Hradec Králové a Malba Brno USVD. Všechny tyto velké podniky chrlily ročně desetitisíce válečků až do konce 60. let, kdy se většinový vkus od válečkové výmalby odklonil.
V 70. letech velkovýroba fungovala pouze v jihočeské Volyni. Tato výroba začínala nejprve jako ašský podnik Průma, od padesátých let byla pod hlavičkou Obnova Tábor a později ji zajišťoval Kožedělný a gumárenský podnik Tábor. Provoz v lokalitě Volyně - Maniny začal v roce 1960 a vydržel až do revoluce.
V 80. letech bylo známým výrobcem malířských válečků ostravské Výrobní družstvo invalidů Slezanka. Většina jeho výrobků vypadá na první pohled strašlivě neohrabaně. Lidé tyto válečky proto považují za učiněné starožitnosti a mají o jejich hodnotě docela legrační představy. Opak je ale pravdou: tyto válečky jsou nejmladší a překvapivě dobře se jimi (navzdory jejich vzhledu) maluje.

V terminologii panuje nejednotnost už ve vlastním označování malířského válečku se vzorem: už zmíněný inzerát z roku 1934 nabízí „vzorkové válečky“, příručka pro malíře pokojů z roku 1940 mluví o „válečku se vzorkem“, stejný (spolu)autor jej roku 1961 i 1973 označuje jako „vzorový váleček“ a pilní ostravští invalidé tiskli na etikety svých výrobků někdy označení „malířský váleček tapetový“, jindy „malířský váleček lisovaný“.
Malířské učebnice rozlišují mezi válečkovací soupravou a válečkovacím přístrojem.
Válečkovací souprava se skládá z vidlice, nasávacího (houbového) válečku a tapetového válečku. Jedině s válečkovací soupravou můžete vzor kromě svislého směru malovat také vodorovně nebo i na stropě. Nepraktické je, že barvu na sací houbu musíte nanášet po každém tažení. Příručka Malíř pokojů z r. 1940 ale zmiňuje jako jednu z novinek také možnost připevnit na vidlici také nádobku s barvou. A odtud je už jen krok k válečkovacímu přístroji.
Tak takhle je to ve zkratce s válečky na malování.
A takhle je to ve zkratce s Půjčovnou a muzeem válečků:
Cílem Půjčovny a muzea válečků je
1) díky financím z půjčovného vytvořit co nejširší sbírku československých malířských dekorativních válečků,
2) zpracovat sbírku do online databáze vzorů
3) časově určit alespoň časové rozmezí jejich výroby